Tátovi je osmdesát!

1. 11. 2018, Lucie Pítrová

Narodila jsem se do širokých otevřených a milujících rodin z obou stran mých mladých rodičů. V zavinovačce mě rodiče přinesli do bytu tátových rodičů do Stromků. Tak určujících, nezapomenutelných …

Stromky

Rozlehlý byt ve funkcionalistickém domě na Královských Vinohradech. Původní 4+1 hala a pokojík pro služku se změnil v rozdělený byt pro dvě a v jeden čas i tři rodiny. Zakouřená hala, kde se živě diskutovalo, nefungující televize, u které babička v křesle poklimbávala. Koupelna, ve které babička i máma vařily. Samozřejmě si z prvních tří let života, kdy mí rodiče žili spolu, pamatuji spíše zastřené obrazy, ale moje maminka má vzpomínky jasné a určitě ne nešťastné. Prostě se tak žilo. Důležitá byla intelektuální atmosféra, knihovna do stropu a hovory v potemnělé hale. Rozesmátá teta Eva, která si mě přehodila přes rameno a volala „neseme smradlavý máslo“. Později mě oslovovala „výjevo“. Sestřenice Alena, s níž jsem cvičila, naučila mě přemet, stojku i salto a hrály jsme vymyšlenou „vraždu na Karlové mostě“, která neměla pointu. Nechtěla jsem jíst a babička se uchýlila do předsíně, zazvonila, vtipně měnila hlasy a vysvětlovala fiktivnímu „panu Klofáčovi“, že „Lucinka už bude hodná a vše sní“, tudíž ji nemusí v pytli odnést. Děda mi povídal před obědem pohádku ze života „Byl jednou jeden Král a měl dvě sličné dcery Irenu a Zdenku. Přišli dva Honzové, Vladislav a Václav a princezny si vzali, ani se s drakem prát nemuseli, protože žádný drak ty holky nechtěl.“
Stromky byly otevřené rodině, přátelům.
Vousatá teta Pravoslava Stefanová, v mladých letech múza malíře Jakuba Obrovského, rodina babiččiny sestry tety Zdenky, přátelé tatínka sochař Ivan Kalvoda, režisér Jan Němec, kamarád prvního muže tety Evy profesor Doležal, gynekolog, který nepřímo přivedl na svět mě a po téměř třiatřiceti letech mého syna – to už držel skalpel v ruce.
Po rozvodu rodičů jsem navštěvovala každou sobotu nebo neděli tátu, babičku, dědu, sestřenice, tetu a strejdu ve Stromkách. Později jsem tam přivedla i svou kamarádku ze základní školy Janu a první lásku Petra. To bylo před vánoci 1979 a tatínek věšel na umytá okna čisté záclony. Z výšky štaflí se jen lehce otočil: „Vítám Vás, Petříku!“
Jen jednou bylo trochu dusno. Do Stromek přišla má vzdálená sestřenice Bára, s tou jsem léta chodila do LŠU na malování. Její babička měla kdysi v padesátých letech milostný románek s mým dědou. A děda se Báry zeptal: „Kdepak je pochovaná tvoje babička Růženka?“ A moje babička se zvedla od stolu a zmizela z haly bouchnutím dveří. I po mnoha letech a při její velkorysosti to bylo moc, přes čáru.

Ta velkorysost, nadhled a bezpečí mi dnes v okolí (nemyslím tím nejbližší rodinu, ale společnost) chybí.

Vždyť i banální historka, kdy maminka seznámila svou bývalou tchýni a tchána se svým novým mužem. Úžasná vstřícnost, jak ho přijali. Míla byl Jihočech a na vojně v Klatovech. Děda, taky Jihočech, s viržinkem v ústech se smál: „Mílo, ty´s byl u dragounů!“ Zřejmě tam byla vyhlášená vojenská posádka v dědových mladých letech.

V mých mladých letech byly Stromky azylem po různých plesech a vernisážích, protože na Vinohrady už metro jezdilo, tudíž doprava byla bezpečnější než do Kobylis, kde jsme bydleli. Přespávala jsem někdy ve Stromkách a měla ráno na výtvarnou školu, co by kamenem dohodil. Táta stával večer před domem a trpělivě čekal. Říkal: „ Můžeme se domluvit na jakékoli hodině, respektuji, ale minuta navíc a máš problém!“ Dodržovala jsem.

Nové Město nad Metují

Město našich předků po babičce Ireně, tátově mamince, malebné náměstí s kostelem, kde měl svatbu praděda Vojtěch Král s prababičkou Miloslavou, nad řekou Metují v krásném kraji. Místo každoročních prázdnin a mých věčných návratů.
S tátou v pronajatém pokoji starosvětské vilky s vlasteneckým barvotiskovým obrázkem doplněným slovy české hymny nad postelí. Ranní hry na Pištu a Fištu, což byly kreslené postavičky z amerických večerníčků.
A výlety, samozřejmě.
Sendraž, když je mi nejhůř, myslím na tento kopec nad městem, na vůni jeho luk.
Babička tam postávala s rukou položenou na srdci, očima směřovala k výhledu na město a každoročně opakovala: „Moje milé Nové Město, vidím tě letos naposledy!“ Naštěstí to „naposledy“ se dost protáhlo a lásku k městu i kraji mi předala a já pak dál našemu Janovi.
Cesta ze Sendraže do Pekla a podél řeky Metuje zpět do Nového Města.
Šerlich, Vrchmezí … Dobruška, Opočno, Náchod, Běloves, Dobrošov, Hronov, Adršpach …
Vůně. které si pamatuji dodnes.
Slavoňov, Rokole. Tam se vracím, alespoň ve snech, pokud je mi úzko. A samozřejme Opočno!
I to se mnou táta sdílel, mé letní lásky, které přerostly v celoživotní přátelství.
To vše bylo pro mě určující.
I ty příšerné každoroční večeře s dědou ve vinárně U Řeháčků, po kterých jsem měla žaludeční problémy.
Ale jinak jsme jedli v hotelu Metuj a nelze nevzpomenout na profesionála ve svém oboru pana vrchního Láchu. Servírky tatínek zásadně oslovoval „Milunko“, naštěstí v té době nikdo netušil o kampani Me too.
A krásné bylo, že poměrně nedávno cestou z Přibyslavi do Pekla potkám syna pana Láchy: „Lucinko, jste to Vy?“ Vedle mě můj už téměř dospělý syn, přesto jsem byla poznána, rozpoznána.

Sestry

Chodila jsem do druhé třídy, už jsem pár let bydlela s maminkou u jejich rodičů v malém bytě v hezké ulici pod kopcem s bývalým Libeňským plynojemem (koulí). Babička Marie mě doprovázela do školy. Na rohu Sokolovské u hračkářství stojí v časnou ranní hodinu táta: „Lucinko, máš sestřičku Kristýnku!“ To bylo 15. října 1971. Při vyučování jsem přistoupila k naší vlídné paní učitelce Fabiánkové a šeptám: „mám sestřičku“. Paní učitelka mě objala a tuto událost sdělila celé třídě. Spolužákům to bylo, myslím, celkem fuk. Podobný scénář se opakoval i u narození Katky 14. února 1974. Jen jsme měli už jinou paní učitelku, která mou radost nesdílela.

Tady musím mít podkapitolu
Waldorf.
Na pár prázdnin jsme s tátou vyměnili Nové Město za chalupu jeho tchýně a babičky mých dvou sester na Waldorfu u Horšovského Týna. Nerada jsem se přizpůsobovala z městského letního bytu na ryze venkovský. Přesto mi mnoho dal. Ráj čistého rybníka a věčného koupání, lesy plné borůvek a hub, tetky v chodských krojích v Týně a Domažlicích. S tatínkem plno výletů na kole po kraji, bohužel i ten nešťastný, kdy se u Tejna jeho staleté kolo rozlomilo a skončil i s asi tříletou Kristýnkou, která byla na sedačce, v příkopu. To šílené zoufalství, krev na tátově hlavě a Kristýnky u pusy, provoz na úzké silnici žádný, zběsile jsem šlapala do pedálů svého malého kola na Waldorf, celou cestu se modlila, vběhla k sousedům na návsi, kteří měli auto a volala o pomoc. To už přijížděla sanitka, tu naštěstí přivolal motorkář, který se náhodou u nehody objevil.
Ale také jsem na Waldorfu potkala koně. Dva mládenci plavili koně v rybníku, s kamarádkou jsme přiběhly, dívaly se na ně a oni nám nabídli svezení. Pak už jen mým snem byli koně a tatínek mi ho splnil a začala jsem jezdit nejprve v Troji, pak v jízdárně na Hradčanech a nakonec v Jinonicích. Úžasný čas.

Julinka si dávala se svým narozením na čas, táta mi psal dopisy na chalupu v Orlických horách, kde jsem o prázdninách 1981 pobývala asi většinu času. Když se narodila, s Petrem jsme spěchali do Braníka, kde tehdy táta s Lenkou bydleli a Petr udělal první fotky miminka. S tatínkem jsme šli s Julinkou v kočárku na procházku okolím a nějaký pán povídá: „Ach to jsou mladí rodiče!“ Tátovi bylo čtyřicet tři.

Mariana se narodila v době, kdy už jsem mohla být maminkou i já. Bylo mi dvacettři a s tatínkem jsme Marušku bohatě zapili v baru na Václavském náměstí. Počátkem devadesátých let jsme jeli na Velikonoce, táta, Katka, Mariana, můj muž Jirka a já na výlet na Waldorf. Ó jak mám ráda ty oblouky  kdy vše se vrací, byť trochu jinak. Chalupa byla studená, nelíbezná, vybydlená, neudržovaná. Maruška tam odmítla pobývat. S Jirkou jsme utekli do hospody v Horšovském Týně a po návratu se dozvěděli, že druhý den se vracíme do Prahy. To jsme uvítali. Ráno sedla Katka za volant tátova vozu na prázdné návsi Waldorfu. Po zkušenostech z Anglie a Irska se ptá: “Na které straně se tu jezdí?“ Táta vyskočil a hbitě přesedl na místo řidiče.

Kamarád, o kterém se ješte zmíním, rekl památnou vetu: „Ty a tvoje sestry máte jména, jak z románu o penzionu pro zchudlé šlechtičny!“

Práce Práce

Osudem a tatínkovým kádrovým posudkem mi bylo učeno, že jsem nemohla studovat na vysoké škole, po maturitě a po roce jako vychovatelka a učitelka na základní škole jsem se ocitla v nakladatelství a vydavatelství Práce. Zpětně mohu hodnotit roky působnosti jako šťastné. To že jsem nestudovala vysokou školu, mě však mrzí dodnes.
Potkala jsem plno zajímavých lidí i životního rodinného přítele Petra Těšínského, který mě zasvětil do časopisecké grafiky. Pavel Helísek mi dal možnost u knih. Všechny táta znal.
S tátou jsme se potkávali na častých obědech, zašel za mnou do redakce a já za ním na detašované pracoviště Úřadu průmyslového vlastnictví v ulici U půjčovny. Ilustrovala jsem jeho fejetony pro Technický magazín a snad i Lučebník.
Pak se neuvěřitelné stalo skutkem, po roce 1989 jsem nastoupila do Vlasty a tatínek na hlavní krásnou budovu Patentního úřadu na Václavském náměstí.

Strýc, otec, děda

Táta zajímá více než 63 let mladé. Byl vzorným strýcem pro neteř Danušku. Když moje maminka byla na první návštěvě ve Stromkách, tatínek si hrál s Danou a Alenou na autobus. Tuto výbornou hru praktikoval i u svých vnuků. Sice se s Katkou smějeme, že táta jednou nohou vkráčí a druhou už odchází z návštěvy, ale je pravda, že všem dětem v rodině se věnoval po generace. Když jsem trávila s Honzíkem prázdniny v Čimelicích na chalupě svého tchána, táta přijížděl, potěšil. Byla tam i Kristýna s Tomem a Emou (Oskar ještě nebyl na světě), Katka s Aničkou a Klárkou (Tobiáš ještě nebyl na světě), Mariana. Sešli se i naši muži, někteří už našimi muži nejsou. Našeho Honzu táta vyzvedával po hodinách piána v ZUŠ, Aničku Katky a Kuby na plavání. A vše, co povídal možná už Daně, ale určitě pak mně a sestrám, našim dětem, dnes povídá Mikulášovi a Stázce, zatím nejmladším vnoučatům.

Táto, vše nejlepší k slavným narozeninám. Už můžeme napsat slovutný kmete, což se dostalo Jaroslavu Vrchlickému, myslím, k padesátinám.
Vzpomínky se mi toulaly různě, a přestože jsem o Tobě přímo nepsala, byl jsi u všeho. A poslední vzpomínka, kdesi na Vrchmezí, neseš mě malou na zádech a já se směji.